Vážení spolutankisté,
nyní nebude žádné sáhodlouhé spisování, je hodně pozdní hodina a já mám radost. K***a velkou radost!!!
Povedla se mi haluz, jakou jsem dlouho nezažil. Každý z Vás by jásal určitě neméně tak, jako dnes(vlastně včera) já.
Shrnutí: jako zrakově insolventní příslušník mláděte hrabavého domácího kurovitého ptáka jménem hřadová vlaška, narazivše
ouplnou náhodou na super akci a slevu na jednom nejmenovaném e-shopu jsem se stal hrdým majitelem objektu
jménem Taigen Panzerkampfwagen V Panther ausf.A!
(překlad klíčových částí souvětí:"...i slepé kuře najde zrno..." - a "...když Pánbůh dopustí, i sukovice spustí...")
To by nebylo až tak interesantní, ale za poloviční cenu, ta akce trvala dle mého bedlivého sledování necelé 2 dny,
možná to byl překlep či omyl majitele nebo pracovníka e-shopu (tak to mu nezávidím), ale co je psáno, to je dávno. Vlastně dáno
Nelenil jsem. Objednal jsem. Nespal jsem. Nežil jsem. Nejedl jsem. Bál jsem se. Očekával jsem. Doufal jsem.
No a za dva dny mi přišla sms, že si na výdejním místě v mém domovském městě můžu dnes(včera) vyzvednout zásilku. No jo, ale
ta sms mi přišla uprostřed sice plodného,ale přece jen pracovního procesu, který u mne v pátek trvá od 8:00 do cca 23:00 hodin.
V pátek!!! Touha se hodně a dlouho prala s povinností. Navíc jsem si cca 10 minut před obdržením kýžené zprávy dal po celkem stresujícím
výdeji obědů (jsem kuchař) pivo. Já vůl... Klidně bych za tank nechal lidi hladovět, oni by to, až by ho viděli, určitě pochopili. No jo,
ale pivo...
A teď nastala ta vnitřní mentální bitva.
Nejsem nezodpovědný hazardér, nikdy nesednu za volant ani s podezřením třeba na zbytkový alkohol po předešlém hezkém večeru s mou manželkou,
která mi včera (předevčírem) opět velmi mile odsouhlasila další přírůstek do kovové pásoidní rodiny. Opravdu ne.
Co teď? Výdejní místo se nacházelo cca 5km od mého pracoviště.
Kamarádi!!! Furt pro ně něco dělám, pomáhám jim, tak snad.. Blesklo mi hlavou, dokonce i jinými částmi těla.
Mobil, vole!!! Vlastně: Volej!!!
Volal jsem. Kamarádi byli buď nedostupní, nebo mimo (uvědomil jsem si, že někteří furt), vidina Panthera se rozplývala
s každým dalším zbytečným telefonátem vniveč...
Zoufalství, zklamání, deprese, žal, státní smutek...
Vše zešedlo, některé oblasti mého vnímání dokonce zčernaly.
Ovšem zázrak!!!
Má drahá žena se chystala s jednou mou zaměstnankyní na nákupy. Autem.
-"Dámy, mohly byste zabrousit i jinam? Nejpozději do 17:00?:
-"Jistě, co potřebuješ?"
-"TANK!. NUTNĚ!. DNES!. JINAK UMŘU!. Tady je adresa, peníze, děkuji...
Odsouhlasila, odjely, a já jsem si okousával nehty nejen na rukou téměř kontinuálně.
Na rukou mi došly po 26-ti minutách
- Už jsou pryč 26 minut... 32 minut... 46 minut... 57 minut... 64 minut...
Přijely!!!
-" Kam jsi nás to poslal, tam nic takového jako tank neměli!!!"
Medicínsky popsaný kolaps z nervového vyčerpání na wikipedii měl jen o pár detailů odlišné příznaky, než můj stav.
-" Tady ho máš, ať sebou nesekneš" , začala se smát má žena a z poza rohu vytáhla krabici.
Budu to rozcházet ještě asi 27 dní, ale ten krasavec mi doputoval do mých vlastních rukou.
V práci jsem skončil cca v 22:50, zítra (z pohledu času příspěvku dnes)
až na blahoslavených 11:30.
Kochal jsem se a sestavoval a ověřoval funkce do cca 03:00...
Takže asi tak.